Diagnostika

Diagnostika chondropatie

Nebo-li syndromu patelofemorální bolesti není zcela jednoduchá. Často je zapotřebí využít tzv. diferenciální diagnostiky, tedy vyloučení dalších onemocnění a poškození kolenního kloubu, vykazujících podobné příznaky, jako patelární tendinitida, prepatelární bursititida, Sinding-Larsen-Johansson syndrom nebo Osgood Schlatterova choroba.

Základem diagnostiky je pochopitelně anamnéza. Zjišťuje se mechanismus případného úrazu, včetně polohy pacienta při nehodě, přítomnost otoku, centralizace bolesti, případně její vystřelování. V této fázi vyšetření jsou důležité i subjektivní pocity pacienta, tedy potíže s chůzí po schodech, pocit nestability kolene nebo pocit nejistoty při zvýšené zátěži.

Fáze vyšetření

Další fází vyšetření je pak aspekce, což znamená pozorování pacienta při vstupu do ordinace. Zejména je nutné se zaměřit na celkové držení těla a způsob chůze, celkové postavení kyčle, kolene a pately, a také plynulost pohybu.

Samotná klinická diagnostika zahrnuje nejprve bazální palpační metodu, která je vhodná pro identifikaci bolestivých částí v okolí pately, a také k vyloučení podrážděných úponů. Rovněž je možné touto metodou relativně snadno a rychle rozpoznat pozici pately a její případné odchylky z osy. Součástí palpačního vyšetření je také Ballottement test, který sleduje přítomnost výpotku v koleni.

Dalším krokem pak jsou frikční testy, které dokreslují celkový obrázek o pozici patelly, jejím případném posunu a její klouzání proti femuru. Závěrem klinického vyšetření pak bývá tlak na čéšku, který je při normálním stavu nebolestivý, ale v případě poškození čéšky vyvolává poměrně vysokou bolestivost.

Vrzání a praskání v kloubech

Mezi poměrně běžné projevy pak patří vrzání nebo praskání v kloubech. Ovšem jsou-li tyto zvukové efekty symetrické v obou kolenech, nemají prakticky žádnou diagnostickou vypovídací schopnost. Naopak asymetrické zvuky provázené bolestí jsou významným indikátorem toho, že se v oblasti pately děje něco abnormálního.

Mezi fyzikální vyšetření patří kontrola případných asymetrií anatomických struktur. Dále pak je to test mobility a rozsahu pohybu kloubu. U chondromalacie je rozsah pohybu často limitován. Rozsah pohybu je vždy srovnáván se zdravou končetinou a měřen goniometrem.

Rovněž je možné testovat izometrický výkon svalů, zejména kvadricepsu. V případě poškození je patrná ztráta síly oproti zdravé noze. Existuje také určitý specifický test diagnostiky syndromu bolesti předního kolene.

Neurologická vyšetření

Další skupinou testů jsou pak neurologická vyšetření, kdy se testuje patelární, popřípadě hamstringový reflex. No a patří se mi speciální testy na stabilitu kolene.

Primárním diagnostickým postupem pro chondromalacii je pak radiografie s přidanou aerografií. Dobrý způsobem je také magnetická rezonance, MRI, což je neinvazivní metoda, která je snadno proveditelná. Navíc umožňuje zvýšit sílu magnetů a přidat speciální cívku, zvyšující citlivost a specificitu diagnostiky. Jde o samostatný typ vyšetření, které identifikuje abnormality měkkých tkání a chrupavky.

Pro patologické změny kostí je velmi vhodné také CT vyšetření, které napomáhá určení prostorové lokalizace.

Laboratorní diagnostika

Naopak laboratorní diagnostika má v případě chondropatie velmi malou vypovídací schopnost. Stanovení agens, které je zodpovědné za vyvolání obtíží, ze synoviální tekutiny, je velmi obtížné. Laboratorní výsledky mohou být ovlivněny jednak případnou antibiotickou nebo i jinou léčbou. Udělat z výsledků testů punktátu jednoznačný závěr je prakticky nemožné, protože negativní nález jak sérologický, tak i mikrobiologický, nemusí znamenat absenci infektu.

Artroskopie

Jednoznačně nejspolehlivější a nejpřesvědčivější diagnostickou metodou je artroskopie. Pokud se udává správnost dosažených výsledků klasickým klinickým vyšetřením kolem 50%, pro magnetickou rezonanci asi 75%, tak artroskopie pak pracuje s přesností 90%. V dnešní době jsou k dispozici i jednorázové artroskopické soupravy, kterými lze díky punkci prozkoumat vnitřní část kloubu a specifikovat diagnózu. Vede především ke zpřesnění diagnostiky a velkou výhodou je i možnost okamžitého lékařského zásahu.

Pro správně stanovení diagnózy je nezbytné shromáždit všechny výsledky a jejich podrobnou analýzou pak dojít k jednoznačnému závěru. Na jeho konci by pak mělo být stanovení nejvhodnějšího terapeutického postupu. Pochopitelně není nutné, aby byly pro zhodnocení situace provedeny všechny uvedené testy.